Včera...

V tradici revolučních marxistů je pevně ukotven odpor k nacionalismu a militarismu, k jakémukoli válečnému štváčství založenému na dělnické solidaritě s buržoazním Státem vedoucím válku pod záminkou tří dobře známých podvodných motivů: obrana proti agresorovi, osvobození národů z područí Států odlišné národnosti, obrana liberální a demokratické civilizace.

Ale neméně pevně zakotvenou tradicí je v rámci marxistické doktríny a marxistického boje též odpor proti pacifismu, těžko definovatelné ideji či programu, která – není-li pouhou pokryteckou zástěrkou těch, kdo chystají válku – nabírá podobu přiblbé klamné představy, že namísto toho, aby se společenské kontrasty a třídní boje vyjevily a rozvinuly, je třeba přivést opačné názorové póly a třídní formace k vzájemnému porozumění s cílem „zrušení války“ a „všeobecného míru“.

Socialisté vždy trvali na tom, že kapitalismus nevyhnutelně vede k válkám, a to jak v té dějinné fázi, ve které buržoazie nastoluje své panství skrze zřizování centralizovaných národních Států, tak i v moderní fázi imperialistické, ve které se pouští do dobývání zaostalých světadílů a v níž spolu různé dějinotvorné Státy o podíl na tomto panství soupeří. Kdo chce skoncovat s válkou, musí skoncovat s kapitalismem, a pokud tedy existují nesocialističtí pacifisté, je třeba považovat je za protivníky, neboť ať už v dobré nebo zlé víře (horší je ve všech těchto problémech našeho hnutí a vystupování první z obou případů), přiměli by nás slevit z třídní základny naší činnosti a z boje proti kapitalismu, aniž by dospěli ke svému iluzornímu cíli: období kapitalismu bez válek, který tak nebo tak není cílem naším.

Čili zkrátka: bude stále užitečné prokázat, že analýza válek mezi Státy, kterou poskytuje marxistická škola, se nikdy nemůže omezit (viz Marx, Engels, Lenin) na zjednodušující frázi, která konstatuje, že průběh a výsledek válek nemá na vývoj revolučního socialismu a na příležitosti mu skýtané podstatnější dopad, a že co se týče poslední, nejmodernější fáze kapitalismu, úplná analýza nás ani zdaleka nepřivádí k tomu, abychom zavrhli možnost, že další vývoj dá vznik kapitalistické soustavě organizované celosvětově v jediném sjednoceném komplexu, který – ať už ve formě superstátu či federace – bude schopen udržovat mír všude po světě. Toto se dnes stále více jeví jako ideál superprospěchářských skupin kapitálu a jejich přisluhovačů typu Trumana, Churchilla, jakožto i dalších, druhořadých poskoků. Nevylučujeme tuto možnost buržoazního míru, který před rokem 1914 různí Normani Angellové vykreslovali jako idylku, avšak tím, že ji připouštíme, ji současně považujeme za horší variantu než kapitalismus, který generuje jednu válku za druhou až do svého konečného pádu. Spatřujeme v ní výraz ze všech nejvíc kontrarevoluční a antiproletářský, výraz (z marxistického teoretického hlediska všechno, jen ne překvapivý), který v největší míře soustřeďuje ve službách kapitalistického útlaku – v jediné světové policii vládnoucí železnou pěstí, podřízené jednotnému velení a s monopolem na všechny prostředky destrukce a útoku – schopnost potlačit každou vzpouru vykořisťovaných.

Pacifismus, jakožto všeobecné odmítnutí jakéhokoli užití násilných prostředků státem proti státu, národem proti národu a člověkem proti člověku, je jednou z oněch prázdných ideologií bez historické opory, se kterými marxismus udělal rychlý proces. Doktríny o neodporování zlu, mimo toho, že jsou nereálné a bez historického precedentu, nemohou sloužit jinému účelu, než aby v lůně dělnické třídy zmařily přípravy na násilné povstání s cílem svrhnout buržoazní režim, který podle marxistů žádným jiným způsobem padnout nemůže. Jsou to tudíž doktríny antirevoluční.

Křesťanství, které je dnes se svou hrůzou z násilí prvořadým prostředkem k otupování utlačovaných a ke smířenému přijetí sociální nespravedlnosti; totéž křesťanství, které pokrytecky zakazuje kněžím všech církví žehnat válkám a policejním represím, jako dějinný fakt vzešlo z boje, a dokonce i Kristus pravil, že nepřišel uvést pokoj, nýbrž meč.

Teze, podle které byla válka nevyhnutelná v antických a středověkých společnostech, ale jakmile se po celém světě etablovala buržoazní a liberální revoluce, stalo se možným rozřešit mezistátní spory nenásilnou cestou, byla pak zakladateli marxismu vždy považována za jednu z nejpodlejších a nejtupějších apologií kapitalistického systému. Karel Marx, který se s těmito uřvanými ideology buržoazního občanství musel ustavičně potýkat, nad nimi neskrýval své nekonečné opovržení a nakonec na jejich bláboly vytáhl svůj neomylný bič. Také v rozkolu s falešným bakuninským anarchistickým revolucionářstvím byl jednou z principiálních otázek sklon libertářů tahat se s podobnými švýcaroidními a kvakerskými kroužky.

Celá mocná kampaň proti sociálpatriotům roku 1914, která nikdy nebude dostatečně často připomínána a doceněna ve svém tvrdém úsilí přivést proletářské hnutí zpět na správnou stezku, je jedním dechem ocejchovala jako renegáty jak coby slouhy militarismu, tak i coby slouhy souvztažného buržoazního proudu odvolávajícího se na mezinárodní a ženevskou legalistickou solidárnost. Bylo to právě v této solidárnosti, v níž podle Lenina spočívala pravá Kapitalistická internacionála pro kontrarevoluci.

... a dnes

V předvečer každé války dnes odvod do armády probíhá s použitím daleko složitějších prostředků, než tomu bylo v předešlých staletích. V řeckořímských společnostech bojovali svobodní občané, zatímco otroci zůstávali doma. V časech feudalismu byla válka úlohou aristokracie, která svá vojska skládala z dobrovolníků: dobrovolník a žoldnéř znamenají totéž, totiž toho, kdo se ze své iniciativy rozhodne stát se vojákem, učí se příslušnému řemeslu a sám si shání uplatnění. Kapitalistická buržoazie zavedla nucenou válku a předstírajíc, že všem dala občanskou svobodu, zbavila je svobody nejít se nechat pozabíjet – ba dokonce chtěla, aby tak učinili zadarmo nebo za mísu čočovice. Ve starém melodramatu se za dob absolutismu zpívalo: svobodu prodal, vojákem se stal. Cenzor se zalekl strašlivého slova „svoboda“ a chtěl je změnit na „věrnost“. Avšak nový buržoazní režim považoval osobní svobodu za věc příliš ušlechtilou na to, než aby se za ni platilo, a zmocnil se jí proto bezplatně.

Stát tedy dnes disponuje jak žoldáky a dobrovolníky, tak i odvedenci, ale válka se stala něčím tak rozsáhlým, že ani tohle všechno stále nestačí. Účinky války mohou v celé vojenské či nevojenské populaci probudit nespokojenost. Aby se jí povedlo udržet na uzdě, byla kromě různých četnických oddílů na vnitřní i vnější frontě zavedena také celková mobilizace proválečné propagandy: kolosální přesvědčovací kampaň lží, které nás dějiny posledních několika desetiletí vystavovaly ve vlnách a která rehabilituje pověst všech sedmilhářů zaznamenávajících život národů, od kmenového šamana přes římského augura až po katolického kněze a parlamentního kandidáta.

Nyní v této přípravě na masakr, v této výrobě nadšení pro všeobecná jatka, nalézáme postavu nejvyšší důležitosti, stojící v čele celého karnevalu smrti: onu velikou Ideu, ušlechtilou Věc Míru; bílou holubici, ze které se stala notně opelichaná milostslečna.

Zaprodanečtí vůdci přiměli světovou dělnickou třídu posbírat všechnu veteš buržoazní ideologie a svedli ji za všemi těmito přeludy na zcestí, odevzdávajíce ji tím – dezorientovanou a pasivní – do libovůle jejích třídních nepřátel.

Dali jí rozkaz bojovat za vše, oč její utlačovatelé usilují; propůjčili ji k službám vlasti, národu, demokracii, pokroku, civilizaci: všemu, jen ne socialistické revoluci. Jsou jistě schopni dát ji do služeb sociálních nepokojů, povstání a revolucí, ale jen tehdy, jsou-li to revoluce cizí.

Dokud měly být v Rusku uskutečněny dvě revoluce – a z marxistického pohledu nebylo možné provést jen jednu – bylo třeba bojovat se dvěma druhy oportunistů (týmiž, se kterými se Marx vypořádal v evropském osmačtyřicátém): s těmi, kdo chtěli naroubovat socialistoidní ekonomiku na carský režim, a s těmi, kdo chtěli využít dělníky k buržoazní revoluci, po níž bylo dle jejich mínění zapotřebí nechat kapitalistický režim po dlouhou dobu naživu, aby mu byl dopřán dodatečný vývoj. Lenin shrnul revoluční postoj do zcela jednoduchého hesla: revoluce musí sloužit proletariátu, a nikoli proletariát revoluci. To jest: nejsme tu proto, abychom dělnické hnutí, kterému naše strana předsedá, vložili do služeb nároků na požadavky či dokonce revoluce jiných tříd, nýbrž chceme je vyslat do boje za svébytné a původní cíle naší třídy – a jedině této třídy.

Nynější hnutí takřečených „komunistických“ stran organizuje pracující jen proto, aby je vyslalo za všemi těmito přeludy z buržoazního vetešnictví, aby promrhalo jejich síly ve službách všemožných nedělnických a netřídních cílů.

Po kampani za demokracii a za parlamentní a buržoazní liberalismus ohrožovaný fašistickými režimy; po boji vedeném pod ostudnými hesly národní obrody a nové demokratické revoluce – hesly stokrát nesmyslnějšími, než byla ta, kterými se za carských dob zaklínali antibolševici – následuje nyní ve světovém marketingu nová a ještě hanebnější fáze: zápas vedený ve jménu pacifismu.

Tento vývoj představuje novou a klíčovou kapitolu v odpadlictví od marxistického komunismu a zřeknutí se jeho zásad. Tažení proti imperialistickému kapitalismu Ameriky a Západu by bylo heslem proletářským, jenže v takovém případě – vyjma toho, že by jej nemohli vznést ti, kdo si nechávali platit za vlastní výsadkové rampy – by se ukázalo být heslem nikoli míru, nýbrž války, a sice třídní války ve všech zemích.

Kampaň za mír a sjezdy, na které jsou zváni všichni nekomunističtí myslitelé, nejenže představují nejhorší poraženectví z hlediska třídní orientace dělnického hnutí, poraženectví, které důstojně nasazuje korunu všem ostatním; nejenže jsou prvotřídní službou prokázanou kapitalismu coby celku, ale vedou – stejně jako slavná demokratická křížová výprava, která se tak sprostě rozvinula v letech 1941 až 1945 – k posílení velkých atlantických státních struktur, které se zhroutí teprve tehdy, až se buržoazní systém octne pod frontálním útokem; útokem, který zahanbí jeho ulhané prapory Svobody a Míru, aby tento systém nepokrytě rozdrtil třídní diktaturou a třídní válkou.