Kapitalismus je společnost v naprostém úpadku, skomírající výrobní způsob. Důvod spočívá v jeho ekonomické základně. Staré západní kapitalismy se již půl století potácejí v krizi nadvýroby: příliš mnoho vyrobeného zboží, než aby je trh dokázal pohltit, a klesající míra zisku, čili ziskovosti investic. Právě od poloviny 70. let 20. století v těchto zemích probíhá takzvaný proces deindustrializace.

Rostoucí množství kapitálu z těchto důvodů stále obtížněji nachází investiční příležitosti a hledá možnost akumulace ve finančních spekulacích. Jedná se však o iluzorní, fiktivní růst, jak pravidelně ukazují prasknutí spekulativních bublin. *Příčina hospodářské krize však spočívá ve výrobním procesu, nikoli ve finančních spekulacích*, které jsou pouze důsledkem a rozbuškou. Jeden z klamů buržoazní ideologie, který berou za vlastní oportunistické dělnické strany, spočívá v tom, že staví finanční kapitalismus proti produktivnímu s cílem zachránit oba dva tvrzením, že chtějí udeřit na ten první.

Propad světové kapitalistické ekonomiky, kterou vyčerpává neúprosný postup nadvýroby, je /nevyhnutelný/, leč buržoazní imperialistické země jej oddalují zejména třemi způsoby:
     - zvyšováním vykořisťování dělnické třídy: zvyšováním produktivity a postupným ničením výdobytků dělnického hnutí;
     - prostřednictvím státního a soukromého dluhu;
     - přesunem výroby do zemí s nižšími mzdami, které se mezitím díky protikoloniálním buržoazním bojům a revolucím staly z předkapitalistických společností /mladými kapitalismy/, mezi nimiž samozřejmě zaujímá první místo Čína.

Nyní jsme svědky závěru tohoto procesu: mladé asijské kapitalismy dospěly a samy jsou již jednou nohou v nadprodukci, jak ukázalo splasknutí realitní bubliny v Číně. /Ekonomické nástroje/ k oddálení hospodářského kolapsu jsou vyčerpány a důsledkem je, že kapitalismus se blíží ke svému jedinému způsobu záchrany, který je současně politický i ekonomický: k imperialistické válce. Právě ničením měst, továren, infrastruktury se likviduje nadbytečné zboží – včetně pracovní síly, proletářů – a poskytuje se čerstvý impuls novému cyklu akumulace kapitálu.

Byla to druhá světová válka – s 60 miliony obětí –, která vyvedla kapitalismus z předchozího cyklu hospodářské krize a umožnila mu poválečný cyklus růstu, nikoli politika státních zásahů a podpory ekonomiky, na kterou se dnes odvolává radikální buržoazní levice, oportunismus falešných dělnických stran i takzvaně sociální buržoazní pravice, a kterou tehdy uplatňovaly jak režimy buržoazně demokratické, tak i ty totalitní nacisticko-fašistické.

Tato politika, která je pro řešení ekonomické krize kapitalismu nepoužitelná, je však buržoazii užitečná v šíření nacionalismu mezi dělnickou třídou, v jejím obelhávání, že může najít spásu v rámci svého národa a prostřednictvím silného – buržoazního – státu; je užitečná v jejím přesvědčování, že osud dělníků je spjat s osudem jejich vlastní vládnoucí třídy a jejich národního kapitalismu, a konečně je vede těmito prostředky na válečné fronty.

Falešné národní sbratřování mezi třídou námezdních dělníků a třídou jejich vykořisťovatelů, sociální smír namísto třídního boje, ochota pracujících přinášet oběti na obranu takzvaného „dobra vlasti“, které není ničím jiným než dobrem pro národní kapitalismus, je cestou, která zakládá a vede k masakrům mezi skutečnými bratry, tj. mezi pracujícími různých zemí.

Kapitalismus v naprostém úpadku stáhne celé lidstvo do barbarství, pokud se od něj lidstvo nedokáže osvobodit. Opět se šíří /chudoba/,o níž si – v hrstce imperialistických zemí – proletáři obelhaní buržoazií a oportunistickými stranami namlouvali, že se jim z ní podařilo vymanit. /Příroda/ je navzdory pokryteckým proklamacím vlád nadále devastována. Imperialistická válka se svými krutými následky v podobě obětí a zkázy je pohřebištěm všech iluzí o společenském pokroku v kapitalismu.

Od této proti chodu dějin stojící společnosti však lidstvo nemůže osvobodit obecné mezitřídní lidové hnutí, které by mělo svůj původ v odsuzování zlořádů této společnosti. Jedinou společenskou silou schopnou rozdrtit buržoazní politické režimy – ať už demokratické, nebo totalitní – je síla dělnické třídy.

Nejvýznamnější společenská hnutí posledních let to potvrdila. Bylo to právě vystoupení dělnické třídy v Egyptě během arabského jara v roce 2010, které donutilo vládnoucí třídu v této zemi během několika dní odvrhnout svého představitele Mubaraka. Stejně tak hnutí v Íránu proti útlaku žen otřáslo teokracií ajatolláhů. Avšak dokud se do boje nezapojí početné, mladé a bojovné egyptské a íránské proletariáty, tyto buržoazní režimy zůstanou nedotčeny.

Dokonce i období nejpřísnějšího omezení během pandemie Covid 19 v březnu 2020, kdy byly v Itálii továrny, logistické sklady a přístavy těmi posledními provozy, které – částečně, na velmi krátkou dobu a pouze po stávkách dělníků bránících vlastní zdraví – zastavily činnost, ukázalo, jak má pracující třída srdce kapitalismu ve svých rukou. *Kapitalistickému režimu lze klást odpor pouze zastavením výroby a pohybu zboží.*

Ve všech kapitalistických zemích – včetně těch, které si stále osobují přízvisko socialistické, jako je Čína, Venezuela a Kuba – je proto kontrola nad dělnickou třídou na maximu. Je uplatňována prostřednictvím státní represe a vydírání ze strany zaměstnavatelů.

Nejdůležitější zbraní vládnoucí třídy jsou však prorežimní odbory, které se všemožně snaží držet dělníky od boje dál, znemožnit sjednocení jejich bojů, vštípit jim buržoazní pověru, že půjde-li kapitalismus ke dnu, jsou dělníci odsouzeni utonout spolu s ním, tak jako starověcí otroci přikovaní k veslům na galejích!

Místo toho se dělnická třída utopí v krvi nové světové války, do níž ji chce kapitalismus zavést, aby sám přežil, pokud se nedokáže vymanit z národně politických galejí, v nichž ji chtějí buržoazie a oportunistické strany držet uvězněnou, a zachránit tak sebe i celé lidstvo, bude-li schopna zpřetrhat řetězy, které ji drží spoutanou s vlastní vládnoucí třídou, s tzv. „dobrem vlasti“.

Prvním krokem k rozbití okovů, které poutají dělnickou třídu ke kapitalismu, je organizovat boj pracujících na obranu jejich životních a pracovních podmínek. Boj proti vykořisťování námezdní práce je bojem proti kapitalismu, protože ze své podstaty odmítá volání po obětech pro národní ekonomiku, protože to, co je ku prospěchu pracujícím, je nutně ke škodě kapitálu.

Nezbytným úkolem, který musí vykonat každý, kdo chce konzistentně vystupovat proti kapitalismu, je bojovat za sblížení a sjednocení bojů pracující třídy. Za tímto účelem je třeba na jedné straně sbližovat stávky a demonstrace pracujících fyzicky,v prostoru i čase, na straně druhé je potom spojovat s požadavky, které sjednocují celou třídu námezdně pracujících: obrana a navýšení mezd, nejvíce pro nejhůře placené profese; snížení pracovního tempa, zkrácení pracovní doby a života v práci; plná mzda pro nezaměstnané pracující!

Takový úkol mohou splnit pouze konfrontační odborové organizace, které jsou v opozici vůči prorežimnímu a kolaborantskému odborovému hnutí. Pro sjednocení bojů pracujících je proto nutné bojovat za jednotný postup všech konfrontačních odborů, tj. řadových odborů spolu se složkami odborové opozice v rámci Italské všeobecné konfederace práce (CGIL; největší italský odborový svaz, pozn. překl.) a se skupinami bojovných pracujících, kteří jsou stále ještě součástí prorežimních odborů (CGIL, CISL, UIL; post-stalinistické, křesťanské a socdemácké odbory, pozn. překl.), jichž není málo, jak například nedávno ukázal boj ve strojírenské společnosti Ansaldo v Janově.

GENERÁLNÍ STÁVKA NADCHÁZEJÍCÍHO 2. PROSINCE VYHLÁŠENÁ JEDNOTNĚ ŘADOVÝMI ODBORY je prvním krokem k vybudování akční jednoty veškerého třídního odborového hnutí a pracující a bojovní odboráři musí bojovat za její maximální rozšíření, za to, aby se k ní přidaly jejich vlastní odborové orgány.

Pouze trvalá a organická jednotná akce konfrontačního odborového hnutí umožní vysvobodit dělnickou třídu z nadvlády, kterou nad ní v Itálii stále vykonávají prorežimní odbory, a vybudovat všeobecné stávkové hnutí proti drahotě, za masivní zvýšení mezd, takové, jaké se rozvíjí ve Francii a ve Velké Británii!

Boj na obranu vlastních životních podmínek je také prvním krokem v budování odporu pracujících proti imperialistické válce – která se nyní vede na Ukrajině a dozrává po celém světě – protože znamená odmítnutí platit náklady na válku, první krok k organizaci zítřejšího odmítnutí bojovat na frontě.

Válka na Ukrajině je imperialistickou válkou na obou frontách! Je to

válka, jejíž jedinou příčinou jsou sprosté buržoazní zájmy, je to

válka proti proletariátu, ukrajinskému, ruskému i mezinárodnímu! *Proti válce mezi státy, za válku mezi třídami!