Proletářské masy Kazachstánu se staly protagonisty odvážné revolty, která otřásla buržoazním řádem v zemi až do základů.

Třebaže to byly dny, které skončily krveprolitím. Vrcholné složky státního aparátu, které se nedokázaly vyrovnat se vzedmutím dělníků, se k potlačení revolty musely uchýlit k zásahu ze zahraničí. K obnovení pořádku bylo třeba kulometů a sprchy olova. Nejprve na vzbouřené kazašské proletáře bez zábran střílely ozbrojené síly jejich buržoazie. Poté, co ani to nestačilo – což dokazuje, jak málo ”národní“ je jakákoli buržoazní armáda – zasáhly jednotky šesti zemí Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB) – Ruska, Běloruska, Arménie, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tadžikistánu – přičemž nešetřily municí, aby prostřednictvím teroru obnovily ”normalitu“ kapitalistického vykořisťování.

Tváří v tvář ztrátě kontroly nad světem, který si přetvořila ke své představě a obrazu svému, buržoazie ukázala, že jí nezbývají jiné prostředky než teror a lži, aby udržela pracující v porobě, kteří jsou pod tlakem zhoršujících se životních podmínek přivedeni do situace, ze které již není úniku. Aby vražedná buržoazie udržela rozpadající se strukturu hanebného režimu kapitálu, předkládá veřejnosti neuvěřitelné lži, které je již po desetiletí živena stále více zkarikovanou a fiktivní představou skutečného světa.

Průvody dělníků, které vycházely z továren, a impozantní demonstrace proletářů, které se z předměstí vydaly do centra mnoha měst v zemi, aby vzaly útokem budovy státních institucí, se tak staly pro prezidenta Kasima-Jomarta Tokajeva ”terorismem“ a ten se nerozpakoval vydat rozkaz bez varování zastřelit každého, kdo se odvážil vzepřít zákazu demonstrací a zákazu vycházení, který byl po prvních dnech povstání vyhlášen po celé zemi.

Mýtus o spiknutí, všudypřítomný v těchto letech agónie světového kapitalistického řádu, byl hanebně znovu použit: pro kazašské vládce, jejich ruské a čínské kumpány a bezpočet politických skupin vycházejících z rozkládajícího se stalinismu byla údajně tato vzpoura řízena cizími mocnostmi a organizována dobře vycvičenými teroristickými provokatéry ze zahraničí.

Dobře vyzbrojení a vycvičení teroristé ze zahraničí skutečně dorazili do Kazachstánu, a to jako součást pravidelných jednotek sousedních kapitalistických států. Ne však proto, aby vzpouru podpořili, ale aby ji utopili v krvi. Ve vrcholné fázi vzpoury bránilo 3 000 ruských vojáků spolu s dalšími stovkami vojáků ze zemí OSKB objekty a paláce moci, stejně jako bezpečnost nejvýznamnějších představitelů politického režimu a buržoazie.

Různé skutečnosti narušují věrohodnost teze o zinscenované události naplánované zahraničními mocnostmi nebo organizovanými kazašskými skupinami ovlivňovanými nacionalistickou nebo islamistickou ideologií s cílem provést státní převrat.

Četné videozáznamy dokumentují velmi hojnou účast na demonstracích v centrech měst a impozantní průvody dělníků, kteří hromadně vychází z továren a důlních provozů a dokazují, že protest vznikl spontánně v atmosféře skutečného proletářského hněvu.

To potvrzuje i kontext, v němž se tato revolta odehrála. Její ekonomické důvody jsou evidentní, kromě bezprostředního spouštěče, kterým je zdvojnásobení ceny zkapalněného zemního plynu (LPG), o němž rozhodla vláda 1. ledna. Není náhodou, že protest vypukl na vrcholu dlouhého období bojů pracujících, které v posledních letech nabraly na rozsahu a navázaly na tradici odborových konfliktů, jež má v zemi hluboké kořeny. Nespokojenost zaměstnanců v poslední době roste a v roce 2021 se uskutečnilo více stávek než v předchozích třech letech. Růst cen zemního plynu v kontextu sílícího boje pracujících prohloubil rozšířené znepokojení nad vývojem inflace, která již teď výrazně oslabuje kupní sílu již tak velmi nízkých mezd. V Kazachstánu je minimální mzda něco málo přes 100 dolarů (2 148 Kč) měsíčně a průměrná mzda je něco přes 300 dolarů (6 443 Kč).

K tomu je třeba dodat, že ačkoli ekonomika prošla v posledních třech desetiletích dlouhou a téměř nepřetržitou fází rozvoje, a to především díky těžebnímu průmyslu, který využívá velmi bohatých zásob nerostného bohatství, mzdy pracujících se vlivem toho nikterak výrazně nezvyšovaly. Z rozvoje profituje úzká oligarchie vládců těžařského průmyslu, úzce napojených na nadnárodní společnosti v tomto odvětví, z nichž většina je napojená na samotný státní aparát.

Není proto divu, že proletářské povstání uvrhlo místní i mezinárodní buržoazii do paniky. Obávají se, že by mohly přijít o bohatý zdroj peněz z těžařského podnikání, a děsí se proletariátu, který se vymkl kontrole a je ochoten bojovat těmi nejradikálnějšími prostředky i za cenu krajních obětí.

Jiskra vzpoury vzplanula v Mangystauské oblasti na jihozápadě země při pobřeží Kaspického moře bezprostředně po oznámení zvýšení cen plynu, přičemž první shromáždění se konala již v sobotu 1. ledna. Protest se konal ve městě Žanaozen, které je centrem silné tradice dělnických bojů. Již v roce 2011 uspořádali zaměstnanci ropného pole společnosti Ozenmunaigas stávku, která byla úřady prohlášena za nezákonnou, a která přesto trvala více než šest měsíců a skončila masakrem 16 dělníků.

Mezi prvními začali opět protestovat dělníci ze společnosti Ozenmunaigas. Brzy se k nim přidali lidé z ropných polí Severní Buzachi, Karazhanbas a Kalamkas a z měst Aqtau, Atyrau a Akshukur. 4. ledna se vzpoura rozšířila po celé zemi a zahrnula Almaty, Nur-Sultan, Aqtobe, Uralsk, Qyzylordu, Shymkent, Kokshetau, Kostanai, Taldykorgan, Ekibastuz, Taraz a mnoho dalších měst.

Po prvních střetech s policií nabyly protesty charakter vzpoury, která převálcovala represivní aparát státu a donutila jej vycouvat. 5. ledna vzbouřenci vtrhli do sídel institucí v Almatě a Nur-Sultanu, pronikli do paláců moci a zdevastovali je. Ve stejné době proběhly útoky na radnice v mnoha dalších městech. Prezident Tokajev odvolal vládu z funkce a obvinil ji z nekompetentnosti, protože neprozíravě zdvojnásobila cenu plynu, a snížil jeho cenu, ale zároveň označil protestující za ”bandy teroristů“.

Mezitím se vzbouřenci zmocnili odzbrojením a zadržením vojáků a policistů zbraní a začala střelba s prvními mrtvými na obou stranách. Zatímco ceny komodit na mezinárodním trhu prudce rostly, začaly první operace ruských speciálních jednotek, které dostaly do bezpečí desítky příslušníků kazašské nomenklatury a jejich rodin. Demonstranti obsadili mezinárodní letiště v Almatě, pravděpodobně ve snaze zabránit nejvýznamnějším příslušníkům nepřátelské třídy dostat se do bezpečí. Přílet ruských vojáků, kteří okamžitě převzali kontrolu nad letištěm v nejdůležitějším městě země, byl tedy pro Tokajeva a jeho kumpány spásou. Buržoazní teror rychle získal převahu, podle oficiálních zdrojů si vyžádal 164 mrtvých a v následujících dnech pokračoval masovým zatýkáním až na současných 12 000 uvězněných.

Obnovení pochmurného řádu kapitálu se těšilo výslovnému nebo tichému ocenění ze strany politických představitelů buržoazie všech zeměpisných šířek. Otevřená podpora Pekingu řezníkovi Tokajevovi se rovná nevyslovené podpoře Washingtonu, a to i při únavném opakování pokrytecké mantry o dodržování "lidských práv". Na jednáních mezi Spojenými státy a Ruskem v Ženevě 10. ledna jsme viděli tuto velkou starost washingtonských demokratů o osud zmasakrovaných, utlačovaných a pronásledovaných kazašských proletářů: o Kazachstánu se při projednávání vstupu Ukrajiny do NATO nemluvilo. Mezitím ceny plynu po prudkém nárůstu v důsledku povstání v reakci na odvrácené nebezpečí klesly na původní úroveň.

Smutný Tokajev poté, co převzal vládu nad zemí, jmenoval novou vládu, odvolal osoby odpovědné za bezpečnost a obvinil svého předchůdce, že dal přednost vytváření ”třídy lidí, kteří jsou bohatí i na mezinárodní poměry“. Přiznává to, co ví každý, že příslušníci staré ”sovětské“ nomenklatury se hladce proměnili z nejvyšších prominentů státu v kapitalistické oligarchy, a to v naprosté kontinuitě s jejich příslušností k buržoazní třídě.

Jestliže vládnoucí třída potřebuje po krvavé lázni nějaký závoj, kterým by zakryla svou hanbu, tak se k záplavě lží přidává troufalá mystifikační hra, která má masám vymazat z očí skutečný význam toho, co se stalo, a přimět je uvěřit, že problém tkví výhradně v nepotismu zkorumpovaného bývalého prezidenta.

Oheň třídního boje však nikdy zcela neuhasne a znovu se rozhoří v kazašských městech. Kazašští proletáři udělali vše, co bylo v jejich silách, a prokázali hrdinství proletariátu, kterého je schopen, když se pustí do boje, postavili se násilí státního aparátu, zadržovali a odzbrojovali policisty a vojáky, ozbrojovali se, bránili se i útočili, zablokovali továrny, doly, silnice a dokonce i letiště. Těžko by mohli jít ještě dál, protože postrádají revoluční stranu ve svém čele a solidaritu proletariátu v ostatních zemích, především dělnické třídy v Rusku. Proletariát, zraněný a poražený tentokrát nikoliv podvodem, ale hrubou silou, nevyhnutelně povstane v nové vzpouře a půjde vstříc vítězství, dokáže-li se sjednotit napříč všemi národními hranicemi a bude-li disponovat svým nepostradatelným orgánem boje: Mezinárodní komunistickou stranou.

Neboť meč komunistické revoluce, vybroušený silou dějin, je silnější než lži buržoazie.