Buržoazie halasně oznamuje své vítězství: celostátní stávka na železnici byla odvrácena. Noční jednání mezi zástupci odborů a dopravců, při nichž jako zprostředkovatelé vystupovali představitelé federální vlády, která vedla až k veřejně ohlášenému termínu pro vyhlášení stávky, vyústila na poslední chvíli v dohodu. V závislosti na tom, nakolik bude tato předběžná dohoda ratifikována řadovými odboráři, může stále dojít ke stávce, ale mimořádné kolo vyjednávání ji přinejmenším oddálilo.

Poslední události jsou vyvrcholením několikaletého kolektivního vyjednávání, které se několikrát zaseklo na různých otázkách, včetně mezd, zdravotní péče a plánování pracovních směn. Nedávno došlo k intervenci vlády, která jmenovala prezidentskou radu pro mimořádné situace (Presidential Emergency Board, PEB). Poté, co odbory i dopravci předložili své návrhy, vydal výbor svá doporučení. O jejich podjatosti ve prospěch dopravců svědčí to, že je od prvního dne bezvýhradně podporovali, kdežto odbory se zdráhaly dát o nich vůbec hlasovat; tam, kde tak učinily, je řadoví členové s ohledem na kusé veřejně dostupné informace v drtivé většině odmítli.

K vyřešení krizové situace byl nutný další zásah státu. Prezident Biden se sešel a hovořil s oběma stranami, aby zajistil, že konflikt zůstane v mezích obvyklého řádu, a zabránil tak jakémukoli rozšíření nebo zintenzivnění boje, přičemž jeden z jeho velmi vychvalovaných „prodělnických“ nominantů, ministr práce Marty Walsh, sám bývalý odborový funkcionář, působil jako prostředník při nočních jednáních.

Do vypršení třicetidenní lhůty na rozmyšlenou po zveřejnění návrhů rady, která by odborům umožnila stávkovat, zbývalo jen několik hodin, a tak dopravci přistoupili na několik drobných změn v návrzích rady, jako je například zastropování příspěvků zaměstnanců na zdravotní péči a právo požádat předem o jeden den volna ročně navíc (ale nemusí jim být nutně poskytnut).

Současná vláda je typickým příkladem „kolaborantské“ strategie buržoazie proti proletariátu. Její „pokroková“ maska plní propagandistickou a ideologickou funkci, aby se stát jevil jako neutrální prostředník mezi pracujícími a kapitálem, nebo dokonce jako shovívavý, ochranitelský tatíček pracující třídy, a zároveň udržuje iluzi, že kapitál lze pokojnými a legálními prostředky přimět ke skutečnému zlepšení životních a pracovních podmínek pracující třídy. Ve skutečnosti však, jak vidíme z podmínek předběžné dohody, kapitál nemusí ani pod tlakem „levicového“ režimu dělat žádné vážné ústupky, a tak se pracujících dotkne jen málo podstatných změn v jejich každodenním životě.

Ačkoli „prodělnická“ vláda skutečně podporuje odbory, které jí to oplácejí tím, že vyzývají své členstvo, aby spíš než stávkovalo podpořilo ve volbách zmíněné politické představitele; tato její podpora je však podmíněna „dobrým chováním“ odborů. Konzervativním, kolaborantským odborům se dostává vstřícného zacházení, zatímco bojovnost je trvale potlačována a nezávislost je sabotována při každé příležitosti. Navíc výhody, které stát nabízí, většinou připadají oportunistům ve vyšších patrech odborové byrokracie, kterým může být například výměnou za spolupráci nabídnuto lukrativní a pohodlné místo ve federální vládě.

Stávající odbory do značné míry přijaly roli parazitického prostředníka mezi prací a kapitálem, který od členů vybírá příspěvky a od společnosti úplatky; a současně vydírají stát tím, že jakožto zástupci pracujících jsou ony jediné schopny krotit třídní boje, a tím zaručit sociální smír – což je obzvláště přesvědčivá hrozba tváří v tvář potenciálnímu vypuknutí války mezi velmocemi.

Degenerace odborů je známkou současné slabosti pracující třídy, kterou se zkorumpovaní snaží udržet. Zároveň jsou však machinace oportunistů v odborech i politických vůdců ve vládě známkou toho, že je děsí potenciální znovuoživení dělnického hnutí, které sleduje bojovnou, nezávislou třídní linii. Znovu probuzená pracující třída by mohla snadno zastavit chatrné intriky vnitřních i vnějších nepřátel.

Na všech stranách jsou rozestavěny síly – společnosti, odboroví funkcionáři a vláda – které se snaží za každou cenu zabránit masové stávce na železnici. Podívejme se na některé jejich argumenty:

Podmínky nejsou tak špatné

Existují rovněž problémy ohledně mezd, zdravotní péče a další, ale podívejme se nyní pouze na pracovní rozvrhy. Železničáři jsou v nepřetržité pohotovosti. Zatímco běžný zaměstnanec ve Spojených státech má dva dny volna týdně a dva týdny dovolené ročně, což dohromady činí 118 dní, železničáři mají obvykle ročně 30 dní volna. Jsou tak přepracovaní, že navzdory rozsáhlému využití vědy a techniky i předpisů zavedených s cílem zabránit nehodám, které jsou pro společnosti velmi nákladné, jsou vykolejení vlaků v důsledku únavy obsluhy pozoruhodně častá. Kromě toho se již několikrát stalo, že systém „pozitivní kontroly vlaků“ (Positive Train Control, PST; automatický systém zabezpčení vlaků, kdy je omezen pohyb vlaku na výslovné opravnění k jízdě; pohyb je zastaven po jeho zneplatnění, pozn. překl.), který automatizuje některé aspekty provozu vlaků a který zaměstnavatelé využívají k ospravedlnění snižování počtu pracovníků v dopravě, „funguje“, jak má, a přesto dochází k vykolejení vlaků.

Pokud je ta práce opravdu tak špatná, proč prostě nedáte výpověď a nenajdete si novou práci?

Problémy spojené se změnou zaměstnání zde snad ani není třeba zmiňovat. Ovšem dát výpověď znamená také rezignovat na boj a nepřímo uznat porážku. Znamená to opustit své kolegy za situace, kterou jste nemohli déle snášet. Každopádně tuto práci musí někdo vykonávat, takže váš budoucí nástupce bude na tuto situaci doplácet stejně jako vy. A konečně, odchod znamená ztrátu důchodu, který je pravděpodobně hlavním důvodem, proč dlouholetí pracovníci (tj. zaměstnaní déle než deset let) zůstávají v daném oboru. Společenský problém nelze řešit individuálními kroky, je nutná kolektivní akce.

A co nebezpečí eskalace, represe?

Oprávněná obava. Zajisté by bylo dobré více organizace, více příprav a lepší vedení, které je připraveno dovést boj až do samotného konce, dokonce až do revolučního konce. Pokud se však rozhodující masa pracujících rozhodne stávkovat, nesmíme jim odepřít solidární aktivitu, natož jejich hnutí sabotovat, jak činí někteří falešní přátelé pracujících. Také bychom neměli nadřazovat přežití odborových struktur nad smysl jejich existence: napomáhat bojům pracující třídy.

Veřejnost by se postavila proti stávce

Možná, ale ne nutně. Podpora odborů ze strany veřejnosti je ve srovnání s předchozími desetiletími na vysoké úrovni. Navíc existují opatření, která mohou odbory podniknout, aby získaly pro stávku podporu širších vrstev pracující třídy. Odbory mohou například prosazovat všeobecnější požadavky, které by odpovídaly potřebám celé dělnické třídy, jako je zvýšení mezd pro všechny kategorie zaměstnanců, nejen pro železničáře, nebo zákon o důslednějším omezení pracovního dne. Kolektivní akce v určitém odvětví podtrhují potřebu celkových akcí pracujících ve všech odvětvích ekonomiky.

Stávka poškodí národní ekonomiku

Jaký smysl by měla stávka, kdyby nepoškozovala ekonomiku? Vždyť takto pracující využívají své jediné páky: totiž zjevné pravdy, že kdyby nikdo nepracoval, společnost by během několika dní zkolabovala. Pokud by nesplnění požadavků pracujících nevedlo k ještě větším škodám, proč by je jejich protistrany vůbec poslouchaly?

Zisky patří kapitálu, ne pracujícím

Podle zprávy Prezidentské rady pro mimořádné situace dopravci trvají na tom, že zisky jsou výsledkem investic a rizik, nikoliv výsledkem práce pracujících; z tohoto důvodu si pracující nezaslouží zvýšení mezd jen proto, že se zisky zvýšily. I když pomineme skutečnost, že kapitál, který společnosti investují a riskují, není nic jiného než nahromaděný výtěžek minulé práce, který si přivlastnili vlastníci výrobních prostředků, je toto tvrzení očividně nesmyl. Pokud pracovní síla není odpovědna za vytváření zisku pro podnik, proč tedy nepropustí všechny své zaměstnance a neušetří tím všechny zbytečné výdaje na mzdy? Stávkováním by pracující prakticky prokazovali zaměstnavateli laskavost; proč se tedy bránit stávce?

Koordinační výbor Railroad Workers United, organizace řadových zaměstnanců prosazující bojovnost a sdružování pracujících v rámci železničních odborů i mezi nimi, přijal následující rezoluci k případné celostátní stávce na železnici. Přetiskujeme ji zde: